Přihlaste se k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru newsletteru Stellantis Communications a budete dostávat aktuální informace o všech novinkách

03 čvn 2020

„Storie Alfa Romeo“, část sedmá – revoluce tvarů a barev: 33 Stradale, Carabo a Montreal

Vynalézavost a důslednost, zkušenosti a odvaha při volbě materiálů, a styl, který se snoubí s technologickými inovacemi a kreativitou: to jsou ingredience designu modelu Tipo 33.  

„Storie Alfa Romeo“, část sedmá – revoluce tvarů a barev: 33 Stradale, Carabo a Montreal
  • Vynalézavost a důslednost, zkušenosti a odvaha při volbě materiálů, a styl, který se snoubí s technologickými inovacemi a kreativitou: to jsou ingredience designu modelu Tipo 33.
  • Projekt se zrodil z konstrukčního ducha, který oživuje každý výtvor Alfy Romeo, a kromě mnoha úspěchů vedl i ke vzniku neidentických dvojčat: modelu 33 Stradale a konceptu Carabo.
  • Model 33 Stradale navržený Francem Scaglionim je syntézou všech technických znalostí a tvůrčí odvahy svého tvůrce. Je mistrovským dílem, ve kterém se inovace mísí s hledáním aerodynamiky a funkčnosti.
  • Marcello Gandini ze studia Bertone na stejném základu navrhl model Carabo, který svými futuristickými tvary a barvou představoval vůz budoucnosti. Podobný výzkum barev doprovázel i vznik modelu Montreal.
  • Letos slaví model Montreal 50. výročí svého vzniku. Představen byl v roce 1967 v netradičním zeleném odstínu a představoval „největší možnou touhu moderního člověka ve smyslu automobilu“.

 

Vůz jako znamení doby

Světlomety místo očí, maska chladiče místo rtů, přední část místo tváře a samozřejmě karoserie místo ramen a blatníky místo boků. Tyto antropomorfní podobnosti se u automobilů používají i dnes. Jak k tomu došlo a proč?

Prvními automobily byly povozy bez koní, které neměly žádné dekorativní prvky. Od třicátých let se karosáři (označení, které přežívá dodnes) stali odborníky na zpracování kovů. Plechový materiál ručně tvarovali do požadovaného tvaru přímo na dřevěném rámu a vdechli tak život mnoho jedinečným modelům, které se vyznačovali zaoblenými a smyslnými tvary, jež sledovali organický ideál.  S rozvojem průmyslové výroby se však podoba karoserií začala zjednodušovat, protože lisovací stroje neumožňovaly podobnou vytříbenost a trojrozměrnost. Na konci šedesátých let se objevili dvě stylistické inspirace, které se však do značné míry rozcházely. Rozdíl mezi „antropomorfně pojatým“ vozem a automobilem budoucnosti představovaly modely 33 Stradale a Carabo, dvojice vozidel Alfa Romeo vyvinutých na stejném technickém základu.

Zrození ze stejné platformy

Modely 33 Stradale a Carabo se nemohly lišit více. Jeden se vyznačoval atletickou postavou s nervy a šlachami, doslova jako sportovec uprostřed závodu, zatímco druhý byl charakteristický přímkami a úhly, které zkoumaly podstatu mobility budoucnosti. Tato dvojice tak byla něčím mnohem víc než jen dvěma interpretacemi: byly to skutečně dva odlišné světy.  

Společný technický základ obou vozidel byl syntézou padesátiletých závodních zkušeností Alfy Romeo. Hlavními konstrukčními prvky modelu Tipo 33 se stal vytříbený design, zkušenosti a odvaha při volbě materiálů, a také styl kombinující technologické inovace a kreativitu. 

Touha soutěžit

Vše pramenilo z touhy po soutěžení, která v značce Alfa Romeo nikdy nevymizela.

V roce 1964 Giuseppe Luraghi – tehdejší prezident Alfy Romeo – vycítil, že nastal čas pro oficiální návrat značky do světa motoristického sportu. S cílem obnovit tovární závodní tým získal společnost Audodelta z Udine, která byla partnerem značky při výrobě modelu TZ. S Autodeltou se vrátil také Carlo Chiti, který v letech 1952 až 1957 pracoval v Portellu.  Do Alfy Romeo se vrátil, aby se ujal role vedoucího továrního závodního týmu.

Ve stejném roce byl zahájen projekt 33. Luraghi požádal svůj tým o návrh vozidla, které by mohlo soutěžit v nejoblíbenějších disciplínách té doby, které přitahovaly pozornost veřejnosti i médií, mistrovství světa sportovních prototypů a vytrvalostních závodech.

Autodelta

V polovině šedesátých let se Autodelta přestěhovala do městečka Settimo Milanese, které se nalézalo nejen v blízkosti továrny Alfy Romeo, ale především testovací dráhy v Baloccu.

První rám modelu Tipo 33 navržený Alfou Romeo se do dílen Autodelty dostal v roce 1965. Asymetrická trubková konstrukce „H“ z hliníkové slitiny integrovala také palivovou nádrž. Rám z hořčíkové slitiny v přední části nesl zavěšení předních kol, chladiče, řízení a pedálovou skupinu. Motor a převodovka se nacházely podélně před zadní nápravou. Samotná karoserie byla vyrobená z laminátu, aby vůz dosáhl hmotnosti pouhých 600 kg, což byla minimální hodnota stanovená závodními předpisy v daných kategoriích. Nízká hmotnost se tak stala opět tajnou zbraní Alfy Romeo.

Vítězství v mistrovství světa v letech 1975 a 1977

Krátká lhůta na vývoj takto ambiciózního a inovativního projektu se ukázal být nerealistická. Uplynuly téměř dva rok, než byl model 33 připraven na závody. Pro první testy konstruktéři použili čtyřválec o objemu 1570 cm3 z modelu TZ2. Mezitím byl však vyvíjen nový vidlicový osmiválec o objemu 2 litry, který při premiéře dosahoval výkonu 230 k.

První závodní vozy 33 si okamžitě vysloužily přezdívku „Periscopica“ díky sání motoru tyčícímu se nad ochranným obloukem. Model byl poprvé nasazen ve Fléron v Belgii v blízkosti Lutychu, kde jej testovací jezdec Autodelty Teodoro Zeccoli dovedl k vítězství. Do světa motoristického sportu vstoupil model 33 12. března 1967. Toto vítězství položilo základy celé řady úspěchů na nejprestižnějších okruzích světa.  Patřilo mezi ně i vítězství v mistrovství světa sportovních prototypů v letech 1975 a 1977, což z „třiatřicítky“ učinilo naprostého favorita.

Florentský aristokrat, který toužil po kariéře automobilového designéra

Když se Alfa Romeo rozhodla vyrobit na základech modelu 33 omezený počet silničních vozidel určených soukromým zákazníkům, potřebovala karoserii, která by neuvěřitelný sportovní charakter vyjadřovala na první pohled. Projektem byl pověřen Franco Scaglione.

Scaglione se narodil ve Florencii ve staré šlechtické rodině. Jeho studia letecké techniky přerušila 2. světová válka a Scaglione dobrovolně narukoval do armády. Poslán byl na lybijskou frontu, kde byl také zajat.

Koncem roku 1946 se vrátil do Itálie a rozhodl se, že ve studiích letecké techniky už pokračovat nebude a stane se automobilovým designérem. Nejdříve působil u Pinin Fariny, později u Bertoneho a nakonec na volné noze.  

Do designu modelu 33 Stradale vložil Scaglione veškeré své znalosti a kreativní odvahu, což vyústilo v skutečné mistrovské dílo, ve kterém se inovace mísí s hledáním aerodynamiky a funkčnosti.

33 Stradale

Kapota modelu 33 Stradle se zcela otevírala pro lepší přístup k mechanickým součástem. Poprvé u silničního vozu byly použité motýlí dveře, které usnadňovaly nastupování do karoserie s výškou pod jeden metr. Jediným rozdílem proti závodní verzi bylo prodloužení rozvoru náprav o 10 centimetrů a použití ocelového rámu místo hliníkového. Motor byl stejný jako u vozu Tipo 33, tedy ze slitiny hliníku a hořčíku vybavený nepřímým vstřikem paliva a suchou mazací skříní. Mezi jeho charakteristiky patřila dvojice vačkových hřídelů, dva ventily a dvě svíčky na válec. V takto lehkém voze se 230 k projevilo nejvyšší rychlostí 260 km/h a zrychlením z 0 na 100 km/h za 5,5 sekundy.

Premiéra v Monze

Vůz byl oficiálně představen na autosalonu v Turíně, několik týdnů předtím (10. září 1967) se však prezentoval odborné veřejnosti při příležitosti Grand Prix Itálie, která byla devátým kolem mistrovství světa formule 1. To se zapsalo do historie epickým comebackem Jima Clarka proti Jacku Brabhamovi a debutem jednoho z nejkrásnějších sportovních vozů všech dob. Při uvedení na trh byla 33 Stradale nejdražším sportovním vozem na trhu a prodávala se za přibližně 10 milionů italských lir, zatímco nejprestižnější konkurence byla k mání za 6 až 7 milionů. S karoserií Franca Scaglioneho bylo vyrobeno pouze 12 modelů. Kupci tohoto modelu nepochybně učinili nejlepší investici svého života, dnes jsou totiž tyto vozy prakticky k nezaplacení.

Vůz jako kosmická loď

Model 33 Stradale představuje vyvrcholení koncepce „antropomorfního“ vozu. Pátrání po stylu však Alfu Romeo vedlo i jinými směry. Myšlenka automobilu budoucnosti podobného vesmírné lodi se objevila už v 50. letech 20. století v podobě modelu Disco Volante (Létající talíř), který navrhla karosárna Touring. Jednalo se o spider, který byl dílem pokročilého výzkumu aerodynamiky a vyznačoval se zaoblenými blatníky připojenými k nízké a elegantní karoserii.

Na autosalonu v Paříži v roce 1968 byl představen vůz snů, který byl další vývojovou etapou této radikální myšlenky. Model Carabo navrhl tehdy 30letý Marcello Gandini ve studiu Bertone.

Neidentické dvojče: Carabo

Carabo vycházelo z mechaniky modelu 33 Stradale, kterou v té době využívali karosáři pro jednorázové kreace: Giorgetto Giugiario pro model Iguana, Pininfarina pro modely 33 Special Coupé a Cuneo a Bertone pro koncept Navajo. Výška byla stejná, zmizely však zaoblené tvary. Všechno bylo u Caraba ostře řezané počínaje klínovitým profilem a konče motýlími dveřmi. Název Carabo našel inspiraci u brouka Carabus auratus, který ej charakteristický kovově zeleným zbarvením. Stejný odstín využívala i karoserie vozidla: zářivou zelenou barvu doplňovaly oranžové detaily. Od této chvíle začala Alfa Romeo věnovat zvláštní pozornost extravagantním barvám a speciálním technikám lakování, aby ještě více zdůraznila svou jedinečnost. Stejný vývoj v oblasti barev pokračoval i u modelu Montreal.

Montreal

V roce 1967 přivezly jednotlivé národy světa do kanadského Montrealu své největší technické a vědecké inovace. Při příležitosti Expa 1967 byla Alfa Romeo požádána, aby vytvořila technologický symbol představující „největší touhu moderního člověka ve smyslu automobilu“. Satta Puliga a Busso požádali o pomoc Bertoneho, který se obrátil na Gandiniho. Výsledkem byl obrovský úspěch. Severoameričtí návštěvníci ocenili eleganci i koncepci vozu. S ohledem na mimořádně pozitivní ohlasy se Alfa Romeo rozhodla vyvinout i standardní model, který byl představen na autosalonu v Ženevě v roce 1970. Na rozdíl od původní koncepce byl standardní Montreal vybaven motorem V8 na bázi motoru z modelu Tipo 33. Disponoval však větším objemem, 2,6 litru, a výkonem omezeným na 200 k. Model zaujal i velmi pestrou škálou pastelových a metalických barev počínaje zelenou (použitou i na modelu účastnícího se Expa) přes oranžovou a konče zlatou. Zkoumání neobvyklých barev, ke kterému se vrátíme i v dalších epizodách tohoto seriálu pokračuje dodnes. U nového modelu Giulia GTA tak můžeme narazit na ojedinělý červený odstín Villa d'Este, okrovou barvu GT Junior nebo zelený odstín Montreal. Tyto odstíny byly inspirované 110letou historií Alfy Romeo a vzdávají hold některým ikonickým a slavným modelům.  

Turín, 3. června 2020

 

 

Jiný obsah

Přihlaste se k odběru newsletteru.

PŘIHLASTE SE NYNÍ